Zamilovala jsem se

15.11.2015 14:21

Zamilovala jsem se. Po několika desetiletích na první pohled, bláznivě, hluboce, upřímně. Hledím do jeho očí, prochází mnou láska, záře, spojuje se ve mně nebe a země a já cítím vibrace v celém těle. Následuje tanec a rozhovor a já cítím, že „to je ono“. Po tak dlouhé době jsem se konečně dočkala, toho pocitu, toho muže.

A je zde příslib, že se sejdeme znovu. Všechna těla říkají ano, celá bytost říká ano. Připadá mi to jako bych se po staletí probudila z temnoty do světla. Jako znovu se moci nadechnout po stoletém spánku. V pozadí zahlodal zoubek pochybnosti, stín, vnímám hradbu a propast, rychle vše ale zahluším. Setkání není náhoda, co se stalo, není náhoda, nikdy nic není náhoda… je to živost, život, žití tady na Zemi.

Rozcházíme se a já se těším na zprávu a setkání. Nic. Uběhly hodiny, dny, týden. Propast, prázdno, strach z opuštění. To už není láska, ale odmítání, nenávist k sobě, pochybnosti. Ta hradba je najednou energeticky hmatatelná, ladím se, o co jde. Vidím prázdnotu, za čas a prostor, jiná žena? Ne to není možné, ještě před týdnem tu nebyla.

Odloučení nemohu vydržet, píši sama, chci se sekat. Odpověď je po dlouhé době, je chladná, vůbec to nechápu. Co se stalo? Konečně se scházíme nad dobrým jídlem. Jen tak přišla věta, že už má partnerku. Šok. Chce se mi zvracet a brečet. Nechci ale udělat hysterickou scénu ve vegetariánské restauraci. Zpětně mě napadá, že jsem si to tam měl a pěkně užít, no co.

Nabízí, že se půjdeme projít, jako ve snách kývnu, mix pocitů, potřebuji to rozdýchat, ten svůj sen a očekávání? Sedáme si do kouzelné zahrady, krásné místo, romantické – ne ale teď pro mě, proběhne mi hořce hlavou. Dovídám se jeho realitu. Na tom setkání se zamiloval do jiné ženy. Pocity lásky byly prostě jenom moje. Vnímám jeho proud a jasný záměr k ní a vím, že s tím nic nemohu dělat. Poprvé v životě je to tak jasné, tak bolestné a tak nepochopitelné.

Vidím obrazy. Příběhy z minula. Začínám je vnímat přes tělo. Třesu se. Jsem kněžka, mám poslání, které odcházím do kláštera plnit. Tento muž je můj milenec, partner, muž mého života. Slibuje, že počká. V klášteře mnou prostupuje boží přítomnost, tvoření a poslání. Mně to ale nestačí, chci být s ním. Rozhodla jsem se. Odcházím před konečným zasvěcením. Vracím se do vesnice, on je ale pryč, odešel s jinou ženou, s obyčejnou ženou, s ženou z vesnice. Do kláštera se již nemohu vrátit, můj život bez něj nemá cenu. Umírám žalem.

Spojuje se mi můj život s tímto příběhem. Vztek na muže, vztek na boha, oba mě opustili, oba jsem já opustila? Vysvětluje se moje nechuť tvořit. Mám strach žít své poslání, aby mě muž neopustil, stejně se tak již několik let děje.  Jsem na konci své Cesty, nebo na Začátku? Teď už nemám co ztratit. Chci dál žít. S mužem se loučíme ve vědomí skutečnosti, příběh s ním je uzavřen. Pro mě ale dále pokračuje. Tu ženu znám, setkávám se s ní, je to jako memento, osten, který se stále zařezává do hnisající rány, znovu a znovu.

V MODLITBĚ OD - POUŠTÍM.